NaHoruRun – 1. ročník - to přece dáš... „Maraton? 27.4.? Co blbneš, takhle zjara a po jalové zimní sezoně, bez jediného langlaufu?“, „No proč ne?“, odpovídám kolegovi Markovi, který do „toho“ jde taky. „Vždyť je to jen obyčejný běh, prostě si když tak zvolníš, třeba až do chůze..“ Měl jsem pravdu. Když kasperovci vydávají první propozice závodu nazvaného příznačně NaHoruRun, zvláště když je veden rodným městem a dokonce místy, kde jsem vyrůstal a prakticky celou trať měl najetu již z 90tých let křížem krážem na mtb, vrchní část nesčetněkrát na běžkách i po svých, jsem již velice nahlodán toto absolvovat. Žádná štafeta. Abych to snad někomu kazil.. Rovnou individuál 42km/1600m převýšení.
V té době, asi měsíc před závodem, mám od ledna naběháno ca 100 km, vč. těch na běžkách. No co s tím.. Po vzoru longdistancerunnera, dalšího již přihlášeného kolegy, Špeldina, včleňuji, 2 týdny před závodem, 1 dlouhý běh, přeběh Jestřebích hor, ukázalo mi to celých 35 km. 3:15. Přihlašuju se taky. Co teď? Nedaleko domu máme stoupák "železňák", co má 1km, převýšení 100m. Říkám si, Černá hora to není, ale když si to dám třeba několikrát, v součtu by to mohlo dát.. Vyšlo to! Ve středu 10dní před závodem si to dám. Jednou. Na max. Nejsem schopen běžet dále. Měním strategii, budu již šetřit svaly a radši nic nedělat.. Nevydržím a hned další středu zkouším nalehko ten samý kopec. Zhoršení času. Rýma, kašel. Samozřejmě svedeme to na to, je to od dětí.. Den D. Neustále si opakuju, že běhání je max. jednoduchost přípravy (oproti cyklistice, běžkování), oblékneš prostě "něco", pevně zavážeš tkaničky a běžíš. Jo ne na maraton. A ještě k tomu s nejistou předpovědí počasí, téměř 900 m výškovým rozdílem. Kombinuju tričko, trenky, s cyklistickými návleky na ruce. Ukázalo se naštěstí jako dobrá volba. Jdu nalehko, přece nic neponesu, vždyť jsou 3 občerstvovačky! Výstřel, start. Rychlí štafeťáci mizí v dáli, nasadil jsem tempo, jakým vydržím tak ca 10 km max. Na prvním kopci mě konečně dobíhá Robert, papírovými předpoklady vítěz kategorie nad 40, to kategorie vytrvalců, ale u maratonu nikdy nevíš.. Seznamujeme se, popovídáme si. Tempo nepolevujeme, naopak, předbíháme štafeťáky syna Roberta ml., dokonce i Matěje Červeného. Říkám si, to půjde. Přijde seběh do centra. Tak to nepůjde. Chytám kousek, nějakých 15 vteřin. 9km u Uffa 42:18. 1% rovina k mládežnický se táhne, čučím jen před sebe, Robert se vzdaluje, stále ne však závratně. Co už. Ještě to je dlouhý. Posunuju limit, kam doběhnu v tempu, alespoň ke Kousalovi, kde povzbuzován dcerami a rodiči nabírám poslední zbytky sil. Jsme na nějakým sotva 15.km.. Boj o přežití začíná. V asfaltovém stoupáku z HSM nad Buky mě postupně dobíhá trojka Aleš, Václav a Matyáš. Všech se shodně vyptávám, i když to vím, zda nejsou v kategorii nad 40, abych měl jasno. Tempo Vaška jsem jediného schopen akceptovat a spolu proběhnem celý 3. úsek a poslední občerstvovačkou, kde se máme zanedlouho objevit i v cíli. Jo, kdyby to nebylo 14 km, na černou horu a zpět. Stezkou korunou stromů i téměř celou asfaltku k náběhu na sjezdovku "jdem" spolu. Úsek po sjezdovce již neběžíme. První náznaky křečí do lýtek. Avšak nepatrně mu cukám. Není na tom nejlíp ani Matyáš, taky křečuje, asi o trochu víc, tak ho postupně předcházím. Poslední nejprudší asfaltový úsek zdolávám již nutně během, abych si na oba snad ještě vytvořil nějaký náskok, před tím nepředvídatelným seběhem do cíle. 500m pod stanicí lanovky na silnici leží stále sníh. Jo, křeče jsou tu. U kulaťáku u lanovky hledám strom, o který bych se opřel a protáhl lýtka. Není. Zaujímám figuru, jak na startu z bloků.. Po chvíli se alespoň rozejdu. Opakuji ještě párkrát, než se na nejvyšším bodu trasy přiblížíme ke stromům, které jsou hned u cesty. Zapírám se ca na půlminutu. Teď jak se dostat dolů do cíle? Tak tak poklusávám k Černé boudě. Celý další seběh dolů už nemá s během moc společného, jsou to takové poskoky z natažených nohou, hlavně nedostat křeč. Občas se zbytečně otáčím, nebyl bych schopen stejně žádného zrychlení. Rychlost bude tak poloviční vůči odpočatému běhu. Už jen schody, nohy vydržely. Cíl. 3. místo, 2. v kategorii nad 40. Čas 228:53. Přepočítávám na hodiny. Snažím se odhadnout, za kolik bych mohl dát 42,195 km s převýšením 0m. Za 3? Tak o tom třeba někdy napíšu. Nejdřív ale na podzim;-) Kvapem se blíží však další běhy. Již zanedlouho, 18.5.2019, se koná Dejwyho horský běh. 20km/1020m. Byla by škoda nevyužít naběhaných závodních kilometrů krkonošských a neporovnat se opět i tam. Tam startovní pole však bude ještě dokonce trochu početnější. Vždyť je to již 5.ročník. Přejme oběma závodům dlouhou tradici, stejně tak organizátorům, kterým patří dík za zajištění tak bezpečného prostoru – perfektná značení tratě, zajištění křižovatek, občerstvovaček, i servisu na startu a cíli - pro trochu té naší soutěživosti.. či spíše již lehkého masochismu...;-) čmelda Olfin Car Ski Team
